Víte, co je umění?

Nejste si jistí? Nevíte a spoléháte na odborníky? Myslíte, že umění jsou třeba ty fleky a čáry na plátně, nebo hromady plechu, hlíny, písku a případně hoven na zemi, či různé objekty z více či méně leštěných kovů, ze dřeva a podobně? Všechno, u čeho vůbec netušíte, co to může být, jestli brouk, rozkvetlý vítr, nebo marťan na kole? 

Takže ano i ne, možná všechno a třeba nic, protože umění je neuchopitelné, nemá žádný předepsaný tvar ani tvář, není jasné a nemusí být krásné, není jisté a nemusí být čisté, může všechno a nemusí nic, prostě miláček bohů, ale budiž nám alespoň drobným vodítkem, že plným a nepochybným etalonem ryzího, opravdového a vrcholně dokonalého umění je, uplácat z řídké stolice krychli. Protože to je... skutečně umění! (V modernějším smyslu by krychle mohla mít v podstatě libovolný tvar, podle svobodně originálního pohledu umělcova individua.)

Ale pozor! Není to jen takhle (málo) složité. Jestli umíte vzít fotografii nakreslit její kopii tak, že kamarádi žasnou a příbuzní jásají, máte jakousi dovednost, ale nejste umělec. Ani umělkyně. Ani umělouna, nebo jak se to říká u jiných pohlaví... Dovednost už nestačí. Dokonce jako by někdy skoro překážela - a vrcholem už není dokonalá krychle, ale INDIVIDÁLNĚ rozplizlý patvar toho řídkého objektu. Ono to kdysi (u někoho) dávalo smysl, přestoupit od (dokonalé) dovednosti ke zobrazování svého nitra, svých pocitů, emocí, nálad (všechna tři slova znamenají to samé, ale mně to zní lépe; sorry). Ovšem dělo se to z vnitřního pnutí a hlavně proti všem zvyklostem a pravidlům. V dobách předfotografických to muselo být zjevení. Proč malovat fleky místo skutečnosti? Kdo to kdy viděl, malovat, co nikdo nevidí? Koho to zajímá?

Slovník říká, že umění součástí lidské kultury a pochází od slova uměti, řecky τέχνη, techné, čili řemeslná technika, v širokém slova smyslu užitečná dovednost, kterou neovládá každý a které je třeba se naučit, v užším smyslu je pak více kladen důraz na tvořivost, originalitu a individualitu umělce.

A přesto se takoví našli, co malovali neviděné.

Dnes máme svět obrazově zaznamenaný zdola i shora, zleva i zprava, zepředu i zezadu, prostě jak to známe, takže by dávalo i smysl někam se od dokonalého popisu posunout. Jenže když dva dělají totéž, většinou jde jeden zepředu a druhý zezadu. A to není stejné! Možná podobné, ale mnohdy je to druhé jen jakousi imitací prvního, postrádající to hlavní a rozmazávající efektní podružnosti. A hledají se stále nové přístupy a způsoby, takže dnes výtvarná díla mají - a musí mít - výklady a komentáře. Abychom poznali, že to cosi je nejen něčím jiným, než čím to je, ale že to také je něčím jiným, než co to připomíná; že ta hromada suti nebo shluk fleků vyjadřuje v (autorské) skutečnosti autorskou skutečnost. Ano. I takhle může znít vysvětlující popis, který bývá často také jen hromadou verbální suti. U slov ale každý tuší, že cosi znamenají, a přijímá ten význam, i když mu vůbec nerozumí. To nás školy učí bezvadně.

Umění je záhadné. A ještě záhadnější jsou umělci. Pro své okolí, ale ještě víc sami pro sebe. Vezměte si třeba Tondu. Od pohledu hejsek a floutek, co se buď nahlas chechtá, nebo byste řekli, že má pár minut do sebevraždy, občas i krátce po ní. Alkohol nesnáší ale pije, je mu všechno jedno, ale hádat se umí bezvadně, prostě podivín a v podstatě budižkničemu. A pak máme Terku, vymydlenou a perfektně nastrojenou, která umí hned sáhnout, kam se to hodí, a říct, co se má, nebo ukázat přesně tam a tolik, kolik je právě potřeba. Prostě kráva, řekli byste. A tihle dva, tenhle Tonda s Terkou jsou umělci. Poznají, jak se která barva jmenuje, čáru dovedou vést tak zajímavě klikatou, jak chtějí, a zamazat plochy tak, aby vedle sebe nějak vypadaly.

A tím se všechno mění, tím se z krávy a zoufalce stávají jiní lidé.

Tonda míchá fleky s čárami a trpí při tom, před tím i po tom, protože se mu nedaří na plátně správně zobrazit to, co se mu v životě nedaří ani náznakem prožít. Celý je z toho zkroucený a nešťastný, ale tvoří a maže a cáká a stříká a čmárá, podle nálady a podle toho, co má právě po ruce, a když se pak na svá díla kouká, zdá se mu, že nestojí za nic, že on sám stojí za prd a celý svět že stojí za hovno. Ale uplácat krychli jej nenapadne.

To Terka je jiná. Terka ví, co chce, a dělá, co se má. Hezky spojit čáry umí a ví, co se stane, když dáš barvu k barvě a přes to kalhotky. Nebo mrtvou kočku. Nebo ropnou skvrnu, dětský zub nebo cokoli jiného, co právě letí. (Kalhotky letí pořád, to je taková jistota, když dojde inspirace.) Terka tvoří hezky s rozmyslem a cílevědomě. Umí mluvit, což také umění, a dovede svá díla popsat tak, že i znalci najednou koukají, co vidí. A Terka hned vystavuje a brzy i prodává a dostává zakázky, protože když tam něco našli znalci, tak to tam musí být, říkají si správci rozpočtů, když ukrajují část peněz na podporu (Terčina) umění. A už to jede, už to sviští, jako mýdlo po kluzišti, Terka má zanedlouho spoustu známých, kteří mají další spousty známých, a musíme si pomáhat, to je jasné, takže galerie vystavují a sem tam i něco koupí, ona vede umělecké workshopy a pořádá zájezdy za uměním a tu vyrobí to a tam tamto, po čem touží movité firmy a společnosti a instituce, nic ohromujícího, často ani dobrého, ale v pohodě - když je to od umělkyně, která vystavuje v galeriích, tak to je umění a tak je to skvělé, mnohem lepší, než mazanina od kohosi neznámého...

Když jeden padělatel namaloval desítky obrazů, které ani znalci nedokázali rozeznat od pravých děl, prodával je pár tisíc za kus - a musely se všechny zničit? Protože... By okrádal autory? To už těžko. Tak majitele pravých obrazů? Ale jak? Když padělám peníze, tak ano, zneužil jsem víry v nic (papír, nebo dnes už ani ten ne), čemu dala cenu právě ta víra. Ale umělecké dílo není nic. Umělecké dílo je dílo. Nebo je to nic a cenu mu dává až naše víra, že to má cenu? Možná, když cenné originály dokáže skvěle napodobit jakýsi "mazal"? A (prakticky) stejný originál má tisíckrát, nebo milionkrát vyšší cenu než (prakticky) stejná kopie. Proč? Protože... k tomu jistě existují vysvětlení, kterým ale neporozumíte. A právě tak to má být, tak je to správně, tak se to v těch kruzích vlní. Jak?

Jeden neznámý malíř a restaurátor namaloval pro bývalého cirkusáka desítky obrazů, které si od něj přes galerie a znalce koupilo pár známých (a více neznámých) lidí. Za milion, za dva... A tenhle malíř pak musel utéct kamsi na Kanárské ostrovy, když se dozvěděl, že ho chtějí zlikvidovat, a policii mimo jiné řekl, že ho ten bývalý cirkusák hodně bil flaškou přes zadek, když už nechtěl obrazy dál malovat. Zúčastnění znalci to nechtějí komentovat a vidí v tom jakési spiknutí, a maličko jim nahrává, že policie požádala Národní galerii o přezkum obrazu, který jejich znalec označil za diletantský padělek, a galerie po všech rozborech rozhodla, že se zcela jistě jedná o pravé dílo. A to nezkoumali jen ty čáry a fleky vpředu, to se zkoumá stáří dřeva a použité materiály a spektrály a chromatosekvence a tak dál. To už není žádné: Já to cítím tady!

Nebo jiný mazal prý za tři roky namaloval asi 180 obrazů a obohatil se tak zhruba o dva miliony korun, čili jeden obraz asi za deset tisíc korun. Zmetek! Malování měl prý za koníček a našly se u něj odborné knihy, ze kterých studoval své vzory, maloval na plátna z bazaru, tempery přetíral matným akrylátem, aby to vypadalo jako olejomalba, a foukal na obrazy prach z vysavače, aby působily staře. Na některé obrazy byly dokonce vydány i znalecké posudky, které je označily za pravé. Ale přišlo se na něj. Jednak byl trh náhle zaplaven určitými obrazy, což vzbudilo podezření, a také se na policii obrátil zájemce, který mu jaksi nedůvěřoval. Zmetkovi. A skončil jako zmetek. Ovšem kdyby namazal stovky vlastních obrazů, které by odborníci po letech prohlásili za echt kumšt a prodávali je pak za statisíce nebo miliony, byl by slavný (in memoriam) a oni šikovní obchodníci. Ale to by musel dodržet tradici.

I Tonda maloval. A kreslil. A mazal a čmáral a stříkal a prášil a skládal a lepil k sobě pocity (deprese) a zážitky (bláznivé) a vjemy (překroucené) a vidiny (zmatené), znovu a znovu, jinak a jinak a zase jinak, aby se v tom poznal a našel uspokojení, které tam ale nebylo nemohlo být, a tak sem tam namaloval i cosi příjemného, co jej sice uspokojovalo ještě méně, ale mohl s tím získat práci, zakázky, třeba rozevláté postavy na zeď v hospodě, a v jiné zátiší s jelenem a malé děti v bytech kamarádů, aby měli na zdi památku, a helmy s lebkou a pro mlékárnu krásné zátiší s myškami na igelitku, pivní etiketu a spoustu dalších malých věcí, za které dostal v průměru asi padesát korun za hodinu práce, před odečtením nákladů, a tím depresivnější pak byla jeho vlastní díla, taková, jaká se mu rodila v představách, neveselá a místy až temná, jimiž postupně (potupně) zaplnil sklep a teď maká ve fabrice, neboť po letech rezignoval a jen občas cosi ještě namaluje, když ho někdo požádá - a zaplatí mu aspoň barvy a plátno; víc stejně nikdo platit nechce, protože malíři jsou přece bohatí a koupou se v šampaňském a snídají kaviár a modelky jim dělají snídaně a potěšení a svačiny a potěšení a obědy a potěšení, ty nejlepší přidávají sex i ke svačině... No vy byste takovému nemravovi, co si takhle žije, cpali svoje těžce vydřené peníze? No nežije. Ale kdysi, před lety by možná rád. Aspoň chvíli. Aspoň jednu takovou svačinu. Aspoň občas.

Tak tenhle Tonda se sklepem plným obrazů, i když sklep je popravdě spíš komůrka, ale obrazů tam je dost. Ne snad stovky, ale dost. Desítky určitě. Tak tenhle Tonda měl prostě smůlu. Ne proto, jak maloval, i když jeho obrazy jsou... depresivní, řekněme. Prostě nic, co byste si chtěli pověsit doma nad pohovku. Ale to by nevadilo a právě naopak, měl by s tím k úspěchu jistější cestu. Ono kdyby na jeho plátně bylo jiné, správné jméno, pořídila by si je spousta lidí. Nebo spíš firem, organizací, institucí... Aby na to měly, protože taková díla se nekoupí za pár korun, jako ta jeho. A nebo by musel vydržet. Jíst jen občas a kašlat na rodinu a jen malovat a malovat. Neměl by se pak lépe, možná spíš hůř, ale kdyby včas potkal správného člověka, děly by se věci.

Tak to prostě chodí. Kdo chce domů něco hezkého, koupí si krásný obraz za pár stovek v supermarketu. A kdo chce něco lepšího, kdo by se rád doma díval na umění, ten... Musí k odborníkům. Protože kdo dneska pozná, co je umění a co je jen trapná mazanina?

Ano Aničko, to je správná otázka!

Nikdo.

Ano Aničko, to jsou správné odpovědi!

Ale jsou takoví, co dovedou proměnit cokoli (měl by to stát v uvozovkách, jenže ona to je nejspíš úplně pravda) na ozdobu galerií. Pokud má k dispozici galerie, když má dostatek času a prostředků - a když objeví ono cokoli a když toho je dost. Aspoň pár desítek kousků. Ne, že by menší množství bylo nutně špatné, ale nějak by to nestálo za to. Protože ono se to musí totiž hlavně vyplatit!

Zajímavá je příhoda, které nemusíte věřit, ale je pravdivá, když jedna mladá výtvarnice dala kamsi do prodeje tři své obrázky, po dvou tisících, a nějaký čas tam visely, potom byly na vedlejší stěně, pak pod pultem a skončily kdesi ve sklepě, než si je autorka vyzvedla - a dala je do skutečné galerie, kde se prodaly během relativně krátké doby za třikrát dvacet tisíc, tuším. Ale přesná částka není podstatná, bylo to prostě řádově víc - a prodaly se. Protože... Galerie! Tam to už totiž musí být umění, takové to skutečné, myslí si zákazníci - a platí. A kdyby pod tím samým obrazem bylo jiné jméno, řád by se ještě posunul.

Ale co by to bylo za text, kdyby končil smutně? Kdo by ho chtěl číst? Kdo by tomu věřil? Dobrý konec se přece dá vždycky najít. Jen musíte hledat. Jako našla Terka Tondu. To už měla i vlastní galerii a rozhodla se najít a podpořit něco nového. Myslela někoho, ale řekla něco. Nebo kdo ví, jak to vlastně myslela...

Autorů, jako je Tonda, zajímavých a naprosto neznámých, jsou... desítky? Stovky? Tisíce? Galeristé vědí, nebo by to jistě uměli odhadnout. A Terka Tondu odhadla a pomohla mu a pár pláten od něj koupila. Za pár korun, z jejího pohledu. Tondovi z toho ale šla hlava kolem, jak se nad ním najednou vyjasnilo a on konečně uspěl a prodává. Obrazy!

A jak to bude dál?

To se uvidí. Terka občas něco koupí, něco vystaví, někde domluví recenzi, pomalu, zvolna, opatrně a nenápadně. A když se pak takový (nebo jiný) Tonda uchlastá, ožení nebo jinak zajde, ona odkoupí celý zbytek jeho pláten, aby jako neskončily na smetišti, aby po něm něco zbylo, nebo aby si rodina (či pozůstalí) mohli udělat hezkou dovolenou pod stanem. A dílo pak žije vlastním životem. Vlastně se teprve jakoby probouzí, když jsou obrazy tu a tam i jinde vystaveny, když se tam a tu i jinde zaplatí jejich recenze, pořád zvolna, ale už rychleji, silněji a cíleněji se zkouší, co to udělá, jaké budou reakce a kolik zákazníků otevře šrajtofli víc. A víc, a ještě víc...

Že přeháním? Že i galerie krachují a šikovné Terky jsou prostě šikovné a tohle si nezaslouží? Tak jistě... Ale kdybych nepřeháněl, vypadalo by to snesitelně. Při čtení.

A čekali byste, že se takhle mohou z obrázků chlapa, co kdysi v minulém století fotil ženské aparátem vlastní výroby, protože ho fascinovalo, že jsou, a fotil je všude, na ulici, před obchodem, v obchodě i za plotem, a fotky se mu válely doma po zemi, takže vypadají, jako by prodělaly těžkou chorobu, poškrábané, flekaté, tam rozmazaný zadek, jinde černé rameno s kusem tváře a dál přesvícené nohy od sukně k botám, tak věřili byste, že se z takových snímků, kterých si předtím nikdo nevšímal, mohou stát ceněné artefakty; dokonce natolik ceněné, že si je dnes může dovolit jen... opravdový boháč. Poté, co se jich ujal opravdový odborník a obchodník v jednom.

Protože díky tomu za sebou mají odborné zhodnocování a jejich cena už nepůjde dolů.

A to se pak šrajtofle otevírají samy, úplně dokořán.

Lepší? Konec. A zbývá už jen poradit ne-boháčům: Nekupujte drahé umění!

I když... Co v umění znamená levné?

Tedy jinak: Pokud chcete krásný obrázek, běžte do supermarketu. To vlastně už víte a děláte. Ale pokud nechcete mít doma zeď jako tisíce jiných, pokud vám sériově chrlené emoce tak trochu vadí a zároveň nemíváte před výplatou na účtech vymeteno, kupte si originál. Ale od nějakého Tondy, nebo kohosi jiného, neznámého. Jakýkoli, který se vám bude líbit, který vás osloví, který ve vás cosi vyvolá, po kterém se vaše oči rozutečou a nebudou k zastavení. A můžete ho brát i jako potenciální investici. Na stěně bude za obraz, úplně stejně, jako by byly ty stokrát, nebo tisíckrát dražší, se správným podpisem dole, ovšem... s tímhle k vám navíc zavítá i vzrušující napětí, jestli... třeba... náhodou... protože co když... si toho autora nakonec vybere (nebo už vybral) kdosi jiný, důležitý, odborník a galerista, jako je Terka, co už ví a umí... udělat z (šikovného) mazala (slavného) umělce, nebo z řídké stolice krychli.

A kdyby ne? Tak co? Ty roky vzrušení a napjatého očekávání vám nikdo nevezme. A jestli jste si za ušetřené peníze koupili třeba předplatné dobrého časopisu pro chlapy, pár sudů moravského vína, manželce nové auto nebo manželovi šicí stroj, udělali jste dobře.

Viděli jste film Maudie? Je o ženě, lehce bláznivé a postižené, která maluje malé obrázky, nebo později krášlí dům chlapa, u kterého za byt a stravu slouží, zatímco on ji za ty počmárané zdi občas jednu vrazí, než se objeví galeristka, novinářka nebo co to z města, která... No, a taky se ti dva vzali a Maudie se stala slavnou a úspěšnou. Ve filmu z toho po pravdě galeristka skoro nic neměla, ale... Když se Maudie stala známou, kupovali její obrazy kolemjedoucí turisté kus za tři dolary, v posledních dvou, třech letech života dokonce za sedm až deset dolarů. Nádhera. A když umírala, objednal si dva její obrazy Bílý dům, za prezidenta Nixona. A po její smrti vystoupala cena jejích obrazů na desítky TISÍC dolarů. A tomu se říká... Štěstí? Že by?

Je prostě mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Ale když si vás vyvolí šikovná parta, do smrti už nemusíte mít hlad. A oni také něco vydělají. Opravdu krásný příběh! Skvěle se prodává...

A ještě otázku: Připadáš si jako znalec?

Můžeš se vyzkoušet; odhadni, které z ilustrací u tohoto článku jsou od umělce a které stvořil bezvýznamný mazal. (Všechny jsou moje. A nejsou to obrazy, tak mě nepodezírej, že celý text účelové kňourám, jak těžké je prosadit se. Nekňourám. Jsem v nitru naprosto klidný a smířený s tou zvrácenou bídou kolem nás. Ani žádná Terka-galeristka se mi nelíbí. Ani mě nezajímá. Fakt ne.)